Naše prožívání je jednou ze základních dimenzí naší psychiky. Jak vlastně funguje? Ukažme si to na modelové situaci – v práci přijdeme z oběda a náš šéf nás přivítá větou: „to, cos mi poslal je úplně blbě, jak jsi mi to tak mohl poslat? Předělej to! Hned!“ To je okolnost, která se nám objektivně stala, a naše psychika bude reagovat. Primárně si něco pomyslíme, proběhnou nám hlavou myšlenky typu: „Vždyť mi k tomu vůbec nic neřekl a teď čeká zázraky… Nejradši bych mu to omlátil o hlavu!...Vždycky má něco!“ Nebo myšlenky typu: „Jsem úplně k ničemu… Vůbec sem nepatřím…Nikdy to nezvládnu…“ Tyto myšlenky v nás samozřejmě vyvolají nějaké emoce. U prvního typu myšlenek to bude pravděpodobně vztek, rozzlobenost, naštvání, v druhém případě strach, úzkost, sklíčenost, zoufalost. Naše myšlenky i emoce nás pak dovedou k nějaké reakci, jednání. Můžeme šéfovi např. vynadat, že nám úkol špatně delegoval, takže nemůže čekat kvalitní výsledek, můžeme začít plakat, nebo třeba mlčky zasednout a začít úkol přepracovávat. Na příběhu vidíme, že naše prožívání hraje důležitou roli – směruje naše chování.

Bez emocí bychom si často nevěděli rady, co dělat. Každá emoce nám totiž něco říká - signalizuje, jakým směrem máme jednat. Ale kdo z nás poslouchá svoje emoce? Kdo si jich vůbec plně všímá? Často jsme zvyklí svoje emoce potlačovat jako něco, co nás obtěžuje. Ale chováme se pak tak, aby to bylo pro nás prospěšné?

Hněv existuje k sebeochraně, vede k obnově psychických hranic. Objevuje se v situacích útoku na pocit naší vlastní hodnoty, nebo pokud někdo překračuje naše osobní hranice (např. chce něco, co mu nejsme ochotni dát). Hněv je energizující emoce, poskytuje nám zdroj energie, abychom změnili situaci a mohli něco udělat ve prospěch našich vlastních osobních hranic. Dává nám na chvíli pocit vysoké vlastní hodnoty a lepší koncentraci. Vystupňovaný hněv označujeme jako vztek a zlost.

Nenávist se objevuje v situaci přímočarého vzteku a zuřivosti. Hněv je tedy vázán na určitou osobu (naše hranice jsou narušené útokem druhé osoby) nebo věc. Nenávist obracíme často na lidi, kteří žijí naše negativní stránky. Říká nám, co potřebujeme začlenit do svého já a zatím to na sobě nepřijímáme.

Apatie, pocit nudy pochází z vytěsnění hněvu. Když nejsme schopni zabývat se svým hněvem, pokud nemáme možnost bránit se/ovlivnit své okolí proti útokům okolí na naši hodnotu, pak přijde apatie. Apatie poukazuje na ztrátu vlastních hranic a na potřebu změny.

Agrese motivovaná hněvem přichází ve chvíli, kdy jsme uražení, ve chvíli, kdy někdo narušuje naši vlastní hodnotu. Pokud se chováme agresivně, bojujeme o moc. Snažíme se nepřipadat si jako oběť, ale ukázat vlastní schopnost obrany. Problém je ovšem v následcích nepřátelského chování. To plodí vlastní pocity viny a u druhého další agresi. Pocit vlastní hodnoty stabilizují zejména tvůrčí řešení, ne agrese.

Vina a stud chrání naše osobní psychické hranice zevnitř. Jsou to vlastně podoby hněvu. Obě jsou často vytěsňovány, protože je společnost „zamítla“. Pocit studu/viny je tady proto, aby s předstihem zastavil naše jednání, které vede ke špatnostem. Pokud jste udělali záměrně něco špatného, je to stav, fakt – a příslušná emoce je stud jako důsledek viny a pochybení. Často je nám pocit studu vnucován zvenčí autoritami (např. rodiče, učitelé). Ten, kdo udělal nějaký přestupek, by měl být zapojen do stanovení svého trestu, aby byl napojen na svůj stud.

Sebevražednost jako nutkání k sebevraždě má za sebou hněv, který je obrácený proti sobě.

Strach, úzkost se aktivuje v situaci ohrožení a nastartuje tak naši přirozenou schopnost přežít. Strach obnovuje soustředěnost a zlepšuje dovednost reagovat v novém nebo měnícím se prostředí. Přirozeným cílem je tedy vyhýbat se reálným nebezpečím. Bohužel v současné společnosti se spíše setkáváme s jiným charakterem ohrožení, než tomu bylo u našich předků – bojíme se, že ztratíme pracovní místo, že se s námi rozejde partner, apod. V těchto situacích se tak náš strach nemůže plně projevit v našem jednání tak, jak jsme biologicky nastaveni. Tomuto psychickému tlaku v současnosti říkáme stres. Svůj strach tedy často blokujeme a odmítáme, proto postupně naroste. Když jsme zažili velký strach, je potřeba si to uvědomit, a poté přebytečnou energii vypustit – proběhnout se, vykřičet se, protřást tělo, převyprávět své drama kamarádce, apod. Je dobré si drama se strachem vědomě po události přehrávat a pracovat se situací ve své představivosti – manipulovat se situací, vyzkoušet si ve své mysli své různé reakce. Stejně tak se dá pracovat se situacemi, kterých se obáváme do budoucna.

Panický strach a zděšení – zamrznutí v ohrožující situaci nám pomáhá v náročných situacích otupit smysly natolik, že například nevnímáme nesnesitelnou bolest, a nebo nás chrání před zahlcujícími podněty – agresor tak může třeba ztratit zájem na dalším útoku, apod. Po odeznění nebezpečí ovšem trauma zůstává, proto je třeba posléze v bezpečí v imaginaci událost přehrávat a zachránit sám sebe.

Zmatek – když nejste ve spojení se svým strachem nebo se svými potřebami, nastává stav zmatku. Zmatek se objevuje proto, aby člověka zastavil a zbrzdil, protože dělá něco, co není v souladu s jeho životním plánem. Je třeba se tak zastavit a uvědomit si své životní záměry.

Žárlivost a závist představují směs hněvu a strachu. Objevuje se tehdy, když jsou naše osobní nebo společenské jistoty v ohrožení. Žárlivost nám říká, že jsou v ohrožení naše nejbližší a nejdůležitější vztahy. Je třeba prozkoumat svoji vlastní sebeúctu a zdvořile si promluvit se svým partnerem o svých obavách. Závist signalizuje ohrožení naší pozice a jistoty v sociální skupině.

Smutek pomáhá zpomalit a procítit ztráty. Znamená, že je třeba něco nechat odejít ze svého života, něco, co už nám neslouží. Pláč procesu pomáhá. Součástí smutku je bolest, žal a prázdnota. Po procítění těchto emocí jako součást vyrovnání se se ztrátou dojde k obnově psychických hranic a vlastnímu posílení. Vlastní obnově pomáhá hněv, který se v těchto situacích objevuje. Chrání nás před zapadnutím do smutku, pokud se člověk nachází v prostředí, které není prospěšné – např. není bezpečné, nebo není emočně podpůrné. Hněv nám tak v takové situaci dodá sílu k jednání.



Pokud je smutek dlouhodobý, může vézt až ke ztrátě energie, psychika nám tak říká stop! Je třeba pochopit, co nás rozrušuje. Tento stav zastavuje naše tělo s cílem záměrně překážet tomu, abychom pokračovali po neprospěšné cestě.

Zoufalství přichází, pokud v nás zůstává smutek a nemůže dojít ke změně a obnově. Zoufalství může vézt k ušlápnutému, poraženeckému postoji a je třeba si nechat pomoct.

Žal přichází v reakci na smrt, konec partnerského vztahu, nenapravitelnou ztrátu zdraví, ztrátu pocitu životní pohody, ztrátu cíle, majetku nebo zradu. Je třeba v takové chvíli něco oplakat, nechat odejít. Je dobré vytvořit prostor k truchlení – např. u fotografie, nějakého předmětu.

Štěstí - nikdo nedokáže přesně předvídat, co ho učiní šťastným. Pocity štěstí přichází samovolně jako vedlejší produkt práce a hry v životě.

Pocit spokojenosti signalizuje dosažení vnitřního úspěchu, naplnění vlastích očekávání, život v souladu se svými morálními zásadami, dosažení vlastního cíle či provedení pořádné práce.

Radost se objevuje ve chvílích souznění s přírodou, láskou a krásou, dosažení konce dlouhé a náročné cesty. Je hlubší a rozsáhlejší než štěstí a objevuje se v jiných situacích než spokojenost.

Doporučená literatura:

Karla McLarenová, Řeč emocí, 2016, Noxi

Verena Kast, Hněv a jeho smysl: Podněty k seberozvoji, Portál, 2010

Verena Kast, Úzkost a její smysl, Portál, 2012

Paul Ekman, Odhalené emoce, Jan Melvil Publishing, 2015