Stává se vám, že se opakovaně hádáte s partnerem na stejné téma? Nikdy se neshodnete, když se domlouváte, co dělat o víkendu? V hádce lítají historické podpásovky typu „Moc dobře si pamatuju, jak jsi mi zkazil celý svatební večírek, když jsi flirtoval s mojí sestřenicí“, apod. Možná pak přemýšlíme nad různými variantami - co děláme špatně, jak vztah ničí náš partner, co vlastně dělat jinak, aby nám bylo ve vztahu dobře, apod. Často se zmiňuje, že komunikace je zásadní věc, na které bychom měli ve vztahu pracovat. Jasně, dodržovat komunikační zásady je velice důležité, obzvlášť s nejbližším člověkem. Určitě zní úplně jinak, když řekneme „Včera jsi nevytřel podlahu, jak jsme se domluvili. To mě dost naštvalo!“, než když řekneme „Nikdy doma nic neuděláš! Jsi líný! Navíc o mě vůbec nemáš zájem!“ Nicméně vstřícná komunikace je jen jeden střípek do mozaiky spokojeného vztahu. Co je tedy ve vztahu důležité? Profesor psychologie John M. Gotmann z Washingtonské univerzity a jeho institut provádí již spoustu let průkopnické výzkumy v oblasti manželství (sleduje páry v přirozených situacích, a to opakovaně a dlouhodobě desítky let) a na jejich základě formuluje principy, které jsou podstatou tzv. „emočně inteligentních“ dlouhodobých partnerských vztahů.

Čím to tedy je, že některé páry spolu žijí desítky let a stále jsou spolu, usměvaví a spokojení? Všeobecně se ukazuje, že základem dlouholetých spokojených manželství je přátelství. Zejména hluboká znalost jeden druhého, respekt k partnerovi, k tomu, jaký je, jeho názorům a vyhýbání se zradám v jakémkoliv životním rozhodování.

Níže uvádím některé konkrétní tipy do partnerských vztahů. Možná se v některých situacích sami poznáte.

Co dělat?

Zajímat se o partnera – co druhého potěší, co má rád, pokud hraje třeba tenis, tak jaký má nejoblíbenější úder, kdy ho čeká další turnaj, dále z čeho má strach, co nemá rád, jaká má přání, životní touhy, apod. Ukazuje se, že partneři, kteří jsou spolu ve vztahu dlouhodobě šťastní, mají o světě toho druhého velmi dobré znalosti. Takové páry jsou pak jeden na druhého úzce napojeni a pokud se něco děje, jsou pro sebe oporou. Emočně inteligentní páry si každý den najdou alespoň 20 minut času na společné popovídání o tom, co v průběhu dne zažili, a minimálně jednou týdně takový čas rozšíří a povídají si déle, prostě jako kdyby si zašli na oběd s nejlepším kamarádem.

Úcta k partnerovi – znamená hluboké přesvědčení, že druhý je hoden, abych si ho vážil, abych ho respektoval jako osobu a měl k němu úctu. Je prospěšné si sympatie a obdiv k partnerovi záměrně pěstovat. Můžeme začít třeba tím, že si budeme všímat každodenních maličkostí, které jsou vlastně kladem našeho partnera – maličkosti, které máme rádi, jsme za ně vděční. Můžeme si třeba v duchu a někdy i nahlas připomenout „Mám štěstí, že jsme spolu“. Každá taková maličkost si říká o opětování, a pokud si vlídností od partnera budeme všímat, upozorňovat na ně a ještě mu je opět vlídně vracet, vytvoříme si solidní základ pro dlouhodobou partnerskou spokojenost. S takovým základem jsme pak schopni přestát třeba i těžší období vztahu.

Vstřícnost – představuje vlídnou komunikaci a vlídné setkávání. Jedná se třeba o situace, kdy společně povečeříme, pustíme si spolu film a jsme k sobě milí. Důležitou složkou jsou vstřícné reakce na každou partnerovu výzvu – když např. muž uslyší doma, jak žena povzdechne u umývání nádobí, všimne si této výzvy a zareaguje na ni vstřícně se zájmem, co se děje a poté nabídkou pomoci. V opačném případě může muž dělat, že si ničeho nevšiml a nebo si říct, že domácí práce nejsou pro něho, že je unavený z práce, raději si přečte emaily, apod. Ale každá taková vstřícnost se střádá na pozitivní konto našeho vztahu.

Partnerství při rozhodování – znamená přijmout partnerovu moc/vliv. Často ve společnosti pociťuji, že zvlášť pro muže je nepříjemné přijmout manželku jako rovnocenného partnera pro rozhodování a ještě se k tomu veřejně přiznávat (např. při nákupu dovolené, auta, apod.) Pokud se nám ale podaří přijmout rovnocenný vliv na rozhodování, vyjadřujeme tím respekt a úctu k názorům a postojům druhého partnera, i k jeho osobě jako takové, což opět prokazatelně významně přispívá ke spokojenosti a dlouhodobosti vztahu. Výzkumy uvádí, že pokud manžel není ochoten přijmout manželčinu moc v rozhodování, je 81% pravděpodobnost, že se rozvedou. Jak tedy k rozhodování přistupovat? Ptát se druhého na jeho názor, brát na něj ohled a diskutovat tak dlouho až se objeví dohoda. Prostě a jednoduše „my“ upřednostnit před „já“. Takový manžel, který vypne fotbal, když jeho žena potřebuje něco probrat, nejenom významně posílí přátelství se svojí ženou, významně přispěje k dlouhodobému štěstí svého manželství, ale také ukáže svým dětem, jak být emočně inteligentní a respektovat jeden druhého. Proto pro jeho syna bude v budoucnu daleko jednodušší chovat se emočně inteligentně a bude tak s větší pravděpodobností tvořit spokojený partnerský život.

Umění konfliktu – pokud se objeví konflikt a má řešení, je prospěšné najít kompromis. Kompromis můžeme objevit např. tím, když si stanovíme minimum, ve kterém nemůžeme ustoupit a ve všem ostatním se budeme snažit partnerovi vyhovět. Přičemž partner k situaci přistoupí obdobně.

Pokud se objeví konflikt, který není řešitelný – jedná se tedy o střet vycházející z povah partnerů, pak je třeba smířit se s tím, že řešení pravděpodobně neexistuje. Jedná se např. o situaci, kdy jeden chce peníze utrácet za výlety, oblečení, péči o sebe apod. a druhý chce šetřit a koupit si chalupu. Prakticky je prospěšné propátrat sny druhého partnera, ptát se, co je za jeho požadavkem, co pro něj vlastně znamená, po čem přesně touží, když chce třeba šetřit na chalupu, apod. Potom se nám jeho stanovisko bude lépe přijímat a brát na něj ohled. Emočně inteligentní páry se postupně naučí brát ohled na povahové zvláštnosti svého partnera, naučí se na ně neupozorňovat a nejlépe brát je s humorem. Zvláštnosti druhého jsou totiž často zakořeněné v dětství a vůbec nesouvisí s aktuální situací a naší osobou. V uvedeném modelovém případě se může jednat např. o to, že partner, který si chce peníze „užívat“ hned, v dětství zažil, že jeho rodiče neustále šetřili, nikdy nic nekoupili, on sám to nechápal a cítil se v tom velice nepříjemně. Proto si chce v dospělosti užívat a vynahradit si deficit z dětství. Pro druhého partnera může třeba chalupa představovat vysněnou rodinnou pohodu, po které vždycky snil, protože když byl malé dítě, s rodiči jezdili o víkendu na chalupu a jemu tam bylo moc dobře, cítil klid a spokojenost. Jedná se často o životní sny, představy, které vychází z dětství nebo předchozích životních zážitků. Pokud propátráme pozadí partnerova požadavku či názoru, podaří se nám lépe jej pochopit a jeho „divnost“ přijmout. Pokud se nám podaří přijmout partnera i se všemi jeho chybami a slabostmi a nesnažit se neustále o jeho změnu, podařilo se nám významně přispět k dlouhodobosti a štěstí našeho vztahu.





Napadlo Vás také v průběhu čtení, že to zní pěkně, ale je to jen teoretický ideál, který v praxi neexistuje? Opak je ale pravdou. Uvedené tipy jsou výsledkem výzkumů praxe dlouhodobých spokojených manželství. Při těchto úvahách stojí za to si připomenout, co pro mě partnerských vztah v životě vůbec znamená. Je pro mě na prvním místě? Nebo jsou na prvním místě něco jiného v mém životě? Co jsem ochotný do vztahu investovat ve prospěch jeho dlouhodobé spokojenosti? Zkuste si na otázky odpovědět a možná leccos vyjasní.

Co nedělat?

Zradit partnera – jakékoliv rozhodnutí v životě, které neupřednostní partnera před vším ostatním, znamená partnera zradit. Nemusí se jednat jen o nevěru, partnerskou zradou je např. i porušení důležitého slibu, nerespekt k partnerovi, stranění kamarádovi proti partnerovi, apod. Pokud jeden z partnerů jedná tímto stylem opakovaně, ve výzkumech se ukazuje, že je to významný příspěvek k rozpadu vztahu.

Snažit se vyřešit zásadní partnerské spory – např. pravidelné trávení volného času o víkendu, o dovolené, navštěvování rodičů, výchova dětí, bydlení ve městě či na vesnici, apod. Jedná se o zásadní odlišnosti v názorech, životním stylu, hodnotách, které jsou často spojeny s povahou. Pokud se budeme o těchto záležitostech opakovaně hádat a snažit se druhého přesvědčit o své pravdě nebo druhého předělat podle vlastních představ toho, co je správně, bude to vztah pravděpodobně ničit a povede to k rozchodu. Prospěšnou možností je odlišnostem a zvláštnostem partnera porozumět, pochopit, proč usiluje o „to svoje“ a tyto odlišnosti přijmout jako součást partnera, kterého miluji a chovám ho v úctě. Odlišnosti v hodnotách, postojích či osobnosti se v partnerském vztahu téměř vždy objeví. Je přirozené, že máme tendenci rozdílnost nějak vyřešit, nicméně z podstaty věci, že se jedná o záležitosti zakotvené v povaze druhého partnera, rozdílnosti „vyřešit“ není možné.

Kritika – kritika nastupuje, když se o partnerovi vyjadřujeme negativně jako o celé osobě. Tzn., že pokud nevyvenčil psa, i když jsme na tom byli dohodnutí, řekneme: „Je ti úplně jedno, na čem se dohodneme, jsi vůbec normální? Zajímá tě jenom tvoje práce a já jsem ti úplně ukradená!“ Taková reakce je kritikou a povede vztah zase o něco více k rozchodu. Pokud chceme partnerovi sdělit svoje výhrady, účinně můžeme použít stížnost. V našem případě např. „To, že jsi včera večer nezašel vyvenčit psa mě pořádně naštvalo. Byli jsme domluvení a já s tím počítala. Mohl bys s ním zajít teď a na větší procházku?“ V těchto větách máme vše potřebné – informaci o popisu situace, o tom, jak se v té souvislosti cítím a co potřebuji. Přitom neobviňuje partnera a nekritizuje ho jako osobu. Zároveň je v takových chvílích prospěšné předpokládat o motivech partnera jen to dobré – tzn. ne automaticky předpokládat, že mi chtěl schválně uškodit, že je líný, že mě nemá rád, apod., ale předpokládat, že měl prostě moc práce a na domluvený úkol zapomněl. Pokud oba zvládneme mít o jednání druhého spíš pozitivní předpoklady, bude mít náš vztah zase o něco víc bodů pro dlouhodobou spokojenost.

Sarkasmus, nadávání, vyčítání, posměšky – to všechno, pokud je zaměřeno v komunikaci k partnerovi, znamená pohrdání, cílem je vlastně partnera ponížit. Pokud bychom pokračovali v modelovém příkladu z předchozího odstavce, partner by mohl na stížnost partnerky odpovědět: „Zase na mě něco máš. Přesně to ukazuje naše hodnoty a čeho si ceníme. Ty se zajímáš jen o to, jestli doma splním dohodnutý úkol, já se ale starám o to, abych vydělal v práci dost peněz pro naši rodinu!“ Pohrdání v sobě zahrnuje dlouhodobé negativní smýšlení o partnerovi a mnoho zášti, a tak opět představuje další hřebíček do pomyslné rakve vztahu.

Vysvětlování – pokud je jeden partner ve vzteku a útočí na druhého, druhý často začne vysvětlovat, proč udělal to a to, někdy se začne obhajovat, reaguje z pozice nevinné oběti. I když by byla třeba tato pozice oprávněná, obhajoba konflikt pouze zesílí, partner ve vzteku totiž není schopen racionální argumenty přijmout. Můžeme místo vysvětlování třeba říct: „Udělejme si přestávku“ a konflikt tak přerušit, a nebo si předem s partnerem dohodnout nějaký signál pro situaci, kdy je mi v hádce příliš nepříjemně a potřebuji ji přerušit nebo ukončit.

Nereagování – představte si partnerku, která je po příchodu z práce ihned zavalena výčitkami od svého partnera. Odpoví tím, že se stáhne, odejde do druhé místnosti, začne si číst, pustí si televizi. Vlastně uniká z napětí konfliktu. Tak se ale vyhýbá i vztahu, ignoruje jej. Bohužel pod velkým návalem zášti nás někdy naše psychika přirozeně vede k úniku. Čím je zloba a zášť partnera častější a silnější, tím rychleji bude taková partnerka unikat a její psychika bude tímto napětím rychleji zavalena. Na místě tak může být komplexnější řešení partnerské situace.

Doporučená literatura:

Gotmann John M. , What Makes Love Last? How to Build Trust and Avoid Betrayal, 2012, Nan Silver

Gottman John M., Sedm principů spokojeného manželství, 2015, Jan Melvil Publishing,

Ivo Plaňava, Manželství a rodiny, 2006